Červen 2008

Ale já jsem vážně spokojenej člověk!

30. června 2008 v 15:19 | Charlotta....Ano, ano..jsem zpátky u mé pžezdívky. |  Děje se něco?
Konečně se něco zlomilo, a všechno se varcí do původních kolejí. Můj vlak už sice vykolejil, ale to neznamená, že nemůžu nastoupit do vlaku jinýho. Nebo jo? Všechno, jako by se ke krásnému vracelo. Jako kdyby to všechno schodilo ten černý kabát, a pod ním byli vidět ty krásné bílé šaty. Naděje? Porozumění?...Já vážně nevím. Ale citím se tak lehce, čistá, plná očekávání.
Ale co mě to zvedlo. Co mi ukázalo, že všechno je takové jaké má být. To kdybych věděla. Skládala bych nespočet díků k.....nevím k čemu. Je to jako když cítíte ten hrubej povrch dna. Tu hořkost. A pak se kolem Vás vznese něco, co Vám šeptá. Šeptá Vám jednoduché: "Nevzdávej se!..Vždycky je cesta zpátky! Tak zvedni tu hlavu, hrdně se vztyč a najdi si tu tvojí cestu. Cestu ke štěstí." Já jsem ten hlas poslechla. A udělala jsem dobře. Ono vlastně nic není moc jiné než předtím. Ale cítíte, jak se to všechno urovnává. Jak to bude všechno dobré. Ten vlak se zase postavil do původních kolejích. A vy můžete spokojeně pokračovat v cestě. V cestě, za štěstím.......

Uvědomění?!..

29. června 2008 v 22:04 | Charlotta....Ano, ano..jsem zpátky u mé pžezdívky. |  Děje se něco?
Vrátila jsem se od babičky. A i když to byl ten výkend, který takhle zažívám prakticky pořád, tak tenhle byl trošku jiný. Já nevím co se stalo? Možná jsem zase začala přemýšlet trochu jinak. Začala jsem se na svět dívat trochu jinak. A asi vidím všechno z jiného úhlu. Z toho krásnějšího, světlejšího. Z toho úhlu, na který každý den tak jasně svítí slunce. A jsem za to moc ráda.

Dva nejúžasnější...

29. června 2008 v 10:00 | já...Trollop |  Zkouška hudebního /ne/vkusu..
Ach ano, už podle obrázku je Vám snad jasné o koho jde. Abych byla upřímná, tak ke Courtney něakýma většíma citima neoplývám. Ale mám jí ráda. Měl jí rád Kurt, tak to musela být skvělá ženská. A je i strašně krásná. Má úžasný hlas, a skvěle hraje. A musela to být i dobrá máma.
Až teď jsem si vlastně uvědomila, že k tomu nejúžasnějšímu a nejkrásnějšímu člověku na světě jsem nic nenapsala. Kurt Cobain, jak já ho miluju. A můžu říct, že vážně vím o koho jde. Vím toho o něm mnohem víc než většian mých vrstevníků a možná, že i víc než kdejaký dospělý. Těch knížek, které jsem o něm četla mě dokázali ho poznat, jaký doopravdy byl. A ať si kdo říká co chce, pro mě to byl, je a bude ten nejlepší člověk. Ach ano, většina z vás, ho má zafixovanýho jako člena skupiny Nirvana. A to je skupina, která pro mě znamená strašně moc. Ty jejich písničky, ty melodie. DOprdele, už jenom ten Grunge a alternativní rock je něco, co se dá poslouchat stále dokola. Někdo ho má taky pod postem feťáka. A bohužel tomu tak bylo. Ale jak já říkám, každý má k tomu brát drogy, nějaký důvod. A kdybyste si přečetli ty knížky (když už Vám nic jiného nezbývá, když toho člověka nikdy v životě nemůžete poznat), tak byste ho pochopili.
Byl by i dobrý táta, Francis miloval stejně tak jako Courtney. A jeho sebevražda? Někdy si říkám, že ten "debil" se prostě neměl zabíjet. Že to byla ta největší chyba osudu. Ale když se nad tím zamyslím...on by po čase stejně zemřel. A zemřel by jako troska, a ne jako ten nádernej, charismatickej, svéráznej a úžasnej člověk.
Pro mě Kurt vždycky bude ten člověk, kterej pro mě znamená svobodu, lásku a porozumění.
A bude navždy v mém srdci.
Tak buď sbohem! Whit *Love, Peace, Empathy*

Prázdninovej!

28. června 2008 v 10:00 | Charlotta |  Děje se něco?
První prázdninovej den. A já jsem na cestě k babičce. Ale jdeme tam jenom na výkend. Nic vyjímečného. Na výkendy tam jezdíme každý druhý týden.
Prázdniny! Pořád si to nějak neuvědomuju. Je to takovej hezkej osvobozující pocit. Ale i tak, se cítím nějak...já nevím stýská se mi. Prakticky na každý den, jsem domluvená s kamrádama, ale stejně. Nemůžu s nima bejt pořád. Já ani nevím, co víc k tomu napsat? Omlouvám se!...
Jak to cítíte vy??

Pozor! Svět se točí.... okolo nás!

27. června 2008 v 19:20 | trollop |  Říká si to Charlotta?


Básnící všech světů prosím najděte ty vhodné slova! Řekněte jak jí mám říct jak moc jí mam ráda! Prosím....
Už jsem to psala na starém blogu. "Magda a já přátelé si vzájemě otevírající náruč spolu s útěchou." Tak zněl titulek. Bylo to ale na starém blogu. To je minulost. Kdo si vzpomene? Proto to napíšu znovu. A myslete si co chcete. Tenhle článek číst nemusíte....stačí když si ho přečte ona. Má nejvetší podpora, můj záchraný kruh, můj anděl...Magda!

Odpovědi...

26. června 2008 v 21:52 | trollop |  Říká si to Charlotta?
•Más nejaký životný sen? LeLLa
Životní sen? To je vážně těžká otázka. Já vlastně ani nevím. Snů mám opravdu plnou hlavu. Ale jak poznám, který sen je životní? Když si někdo přeje být zpěvačkou, myslím, že ví jistě, že to je ten jeho životní sen. Něaký cíl. Ale já nevím. Snů mám hodně, ale řekla bych životních je víc. Nebo spíše víc variant. Strašně bych si přála, vystudovat medicínu, pak odjet někam do Afriky, a tam pomáhala léčit nemocné lidi. Nebo bych si přála mít talent psát. Vydala bych pár srdceryvných knížek, které by se zaujetím četlo čím dál více čtenářů. Taky mi hodně mých kamarádů říká ať jdu na DAMU, že mám talent hrát. Nepopírám. Strašně moc by mě tahle profese bavila, ale rodiče to zamítají, jelikož mluvím trochu rychle. Nebo....Já myslím, že to by stačilo. Myslím, že můj největší sen je mít fungující rodinu, vysokou školu a pár dobrých kamrádů. Na složitou otázku, složitá odpověď.
•Kolko máš rokov? LeLLa
Stále jsem ta malá 14tiletá Kája.
•Si šťastne zamilovaná? LeLLa
Bohužel, NE. Láska se mi výhýbá jak jen to jde. A já po zamilování netoužím. Myslím, že bych byla zklamaná. A možná, že to bude zní sobecky, ale já nechci být zamilovaná, ale chci být milovaná. Já nechci být ta, která bude klukoi psát jako moc ho miluje. Já chci být ta, která bude na tyhle zprávy odpovídat. A bude dělat děsně nerozhodnou, a bude dělat cavyky. Ale přitom budu vědět, že ho taky strašně miluju.

Nějaké otázky?

26. června 2008 v 17:10 | trollop |  Říká si to Charlotta?
Ano, ano-já vím. Vím, že tohle dělá hodně blogů. Prakticky většina. Ale já si nemůžu pomoct. Mě se tohle líbí. Vlastně hra na pravdu. Odpovědi i na ty otázky, které vám jsou proti srsti. Ano, i já se toho účastním. Takže ptejte se!Tady Prosím!
Ach, buď sbohem originalito!

Já vlastně nevím.

25. června 2008 v 17:01 | trollop |  Děje se něco?
Znáte ten pocit? Ten pocit, kdy tolik toužíte něco udělat. Třeba malovat, psát-zkrátka něco tvořit, ale prostě to nejde. Chcete se v něčem vybít, ale nemůžete-nic vás nenapadá. Říkala jsem si, že napíšu dopis. Ale rychle jsem to zamítla. Dobře....už vím k čemu je ten blog, opravdu pánem všech pánů. Totiž k vypsání se.

Vřískání........

24. června 2008 v 18:55 | trollop |  Co se stane, když se zamyslím?
Dobře. Já vím, říkala jsem, že dneska už nic jinýho nepřidám. Ale....jak jsem tak četla. Dostala jsem zase chuť něco napsat. Je to povídka. Není moc dlouhá. Uvidím, možná udělám ještě pokračování. Spíš jo než ne.
To je asi všechno.

I'm totally FREE!

24. června 2008 v 16:21 | trollop |  Děje se něco?
Já se omlouvám, že ten titulek je anglicky. Já to totiž nemám ráda, když někdo píše anglicky. Přece jenom jsme česi, a já češtinu miluju. Je to ten nejkrásnější jazyk!...Toť vše, k o mé lásce k našemu jazyku.
Jsem strašně šťastná. Kdo by nebyl. Konec roku, na výzo celkem slušný známky, (kdyby někoho zajímalo: tři dvojky jinak samý) plány na prázdniny a hraní si na cizince.
ABych to vysvětlila. Dneska jsme šli do knihovny (konečně) a měly jsme ještě čas. Končili jsme v 11 školu a v knihovně měli až od 1. Tak jsme šli na zmrzlinu. A celu cestu zpátky jsme mluvili "hatlamatlamsky" (umíte to?). Byla to staršná sranda, lidi se otáčila a já si to náramě užívala. Ovšem, já už jsem na ostudy zvyklá. (Třeba když jsme na náměstí prodávali lampu.) A prostě tohle mi nestačilo. Tak jsem přistoupila k jedné pání a suveréně jsem se jí na něco začal ptát anglicky. Paní se na mě tak podívala, a to už to ostatní nvydrželi a začali se strašně smát. Já taky. A všichni jsme se smáli. Byl to krásnej den, plnej upřímných úsměvů a zvonivých smíchu (nepřetržitě!).
V knihovně jsem si půjčila strašně moc knížek, takže dneska už tu asi nebudu. Ale možná že i jo. No prostě jdu číst. Už jsem na to natěšená.
A omlouvám se, že můj blog ztrácí to kouzlo, který to to tady mělo předtím. Ale já nevím, co se dějě. Mrzí mě to!

Když jsme u té svobody!...Změna je život!

23. června 2008 v 18:44 | trollop |  Říká si to Charlotta?
Už jsem se zmiňovala jak neuvěřitelně záludný jsem člověk. Taky už jsem říkala, že zničeho nic jdu prostě do knihovy, do bazénu, na zmrzlinu. Jsem rozhodnutá jít domů, ale za pět minut už jsem v cukrárně ani nevím jak jsem se tam dostala. Nikdy sama nevím co bude za 10 minut.
Dneska ráno jsem vstala a byla jsem strašně ráda, že mám dlouhé vlasy. Pěstuju si je už docela dlouho. Ale po obědě jsem dostala chuť mít krátké vlasy. A jako žena činu jsem hned po škole zaběhla ke kadeřnici. Moje vlasy, které ještě ráno přesahovaly délky po prsa, jsou teď na nejdelším úseku po bradu. Ale nestěžuju si......Změna je život!
Pod perexem máte něaký fotky.....(ale jsou jenom z webky)

Život jako pravidlo?

22. června 2008 v 20:27 | trollop |  Děje se něco?

Já jsem tím, že spoléhat na naději už nebudu, nemyslela tak, že už v nic nedoufám, nebo nevěřím. Chtěla jsem tim říct, že jsem si bláhově představovala, že když budu pevně doufat tak se všechno urovaná. Kdyby se vyplnilo všechno v co bezmyšlenkovitě věříme....co by bylo? Jedna velká idyla. K čemu idyla, když už nebudeme mít v co věřit? Ano, ze začátku by to bylo opravu úžasné, ale co pak? Ztratit důvody, proč žít. Vůbec nevědět co je naděje a co je víra?...
Stačí, že život je krásný. K čemu ideální?
*Toť vše k minulému článku*

Přemýšlela jsem......Jestli by bylo hezké žít život podle pravidel? Tím myslím něaký plán. Každý den by byl stejně krásný. Když byste teď řekly, že by byl každý úplně stejný-není to pravda. Kolem Vás jsou pořád jiné lidi. Pořád, máte něco na práci, a né každý den budete dělat uplně to stejné. Jenom prostě půjdete do školy (práce). Ale nebudete se tam učit to samé.
Ano, tohle je sice krásné a myslím, že něakou dobu by to každému vyhovovalo. Ale spontánost je strašně důležitá. Žít spontáně.....ale to není tak jednoduché. Chce to pořádnou dávku odvahy. Já sama nevím co bude další den, natož abych věděla co podniknu o prázdninách. Nevím kdy o prázdninách mám čas (akorát u Tebe Magdi, vím přesně! Prázdniny patří Tobě!). Žiju ze dne na den. A přitom vím, že jdu do školy a pak mám trénink. Ale nevím co bude jinak. Někdy mě něco přelítne pře nos a jdu do knihovny, pak na čaj. Místo toho abych šla domů uklízet. Máma vyvádí, protože nikdy neví kde mě hledat. Pokaždé jsem někde jinde.
Došla jsem k závěru, že spontánost jde ruku v ruce se svobodou. A tak si toho važte!..

Naděje

22. června 2008 v 18:06 | trollop |  Co se stane, když se zamyslím?
Naděje
Jenom ticho Tě obklopuje,
poze déšť klapat slyšíš.
Však mysl tvá Tě zásobuje,
spousty myšlenkami hýříš.
Přemýšlíš nad životem, nadějí a smrtí,
a cítíš se krásně u srdce Tě hřeje,
máš pocit, že anděl kolem Tebe letí.
A že štěstí na Tebe se směje.
Ale jak dlouho tenhle pocit vydrží?
Jak dlouho budou ptáci zpívat?
Zas brzy smutek Tě obnaží.
A budeš ještě štěstí mívat?
Nezoufej!
Vždyť naděje je to co Tě drží.
A když budeš doufat a věřit.
Dostaneš pocit, že narostlo Ti peří,
a všechny překážky budeš moct zbořit.
Z pocitů nejkrásnější je naděje,
a má jí každý člověk přeci.
To ona zažene všechny krůpěje
a lidem zbudou jen ty krásné věci.
Psala jsem to, když jsem ještě stále věřila, doufala žila v ideji, že všechno co se v tu dobu hroutilo bude zase dobré a krásné. Lepší než předtím. Ta představa byla asi dost bláhová a naivní....všechno skončilo. Naděje je krásná, ale už nikdy se na ní nebudu spoléhat.

Ta krásná melancholie!

21. června 2008 v 15:49 | trollop |  Děje se něco?
Ten pocit, kdy lítáte vysoko v oblacích. Ten pocit kdy vám z té rychlosti slzí oči. Ten pocit...sakra jak se tomu říká? Štěstí?! Jak se pozná zamilovanost? Ne, takové štěstí já nemám. Konečně se snesla na zem. A konečně si všimla všech těch krásných věcí, které z té výšky nejsou vidět. Ze shora jsou totiž vidět jenom komíny, z kterých se k nebi vznáší černý dým. Ale tady dole, tady vidím, že na komínu je žebřík. Žebřík, po kterém můžeme vyšplhat ke hvězdám......A ten dým, není zdaleka tak černý jak jsme si mysleli. A můžeme se na něm nechat vznést ještě výš.
Ale vždyť se nic neděje! CO blbneš? Už jsem přestala blbnout. A budu se smát. Budu se smát, když v očích budu cítit tu slanou vodu. Budu se smát, i když budu zase někde v tom černém dýmu, v kterém nic a nikoho neuvidím. Jenom moje neštěstí a zoufalství se v něm bude odrážet. Ano! I pak se budu smát. Voda v mořích bude přibývat díky globálnímu oteplování, né díky mým slzám. Není to zbytečný? Nenechám se srazit na kolena. Už nikdy víc!
Jsem tady zpátky....Ta silná, statečná, neporazitelná, neoblomná, veselá, úžasná, originální, jiná.......Jsem tady já, Kája! Ta, kterou všichni milovali. A nikdy víc nebude zpátky to co bylo.

Střípek naděje, mi někdo vyrazil z ruky, ale pak přišel někdo kdo ho zvednul ze země a řekl "ná".

20. června 2008 v 18:59 | trollop |  Děje se něco?
Naděje je vážně krásná, ale nesmí jí být příliš. Stále jsem doufala, žila v idejích, snech postavených do řady. Polední přestávka? Snad ještě nějaké sny přijdou až se milá paní naděje vrátí zpátky do přepážky. Ale co pak? Zase život jako na běžícím pásu? Tak co vlastně chceš? Chci zpátky to co bylo. Všechno to krásný, ale i to ošklivý a zoufalý....
DObře uznávám. Někdy je opravdu zábava žít v překvapení. Nevědět co dalšího si na vás ostatní vymslí, jen aby to ještě zhoršili. Pozorovat lidskou ješitnost.
Je hloupý jak se chytnu každýho, na kterým alespoň trochu vidím, že mě má rád. Rozumím si vlastně s každým, jenom né s tí, s kterým bych si tolik přála rozumět.
Roztáhni křídla a leť! Vždyť máš přátele. Jenom né toho jediného nejlepšího.
Blázen věřící v nevyplnitelné věci. Ale co když se vážně stanou? Však já budu věřit pořád!

Rozbil se blog. Rozbil se design...

17. června 2008 v 19:58 | trollop |  Děje se něco?
Takže stav mého designu máte vysvětlený v titulku. Nejde mi to opravit. Protože jakákoli změna se nezobrazuje. Snad zachvíli už to půjde.
Říkám si, že nemá cenu truchlit. Prostě nebudu si tím kazit, ty už beztak zkažené dny. Prostě ne. Užívat si věcí, které mám a nebýt nešťastná z věcí, které už jsem ztratila. Ano. Přesně tak to taky udělám. Nad vším se povznesu, jako jsem to dělávala dřívě, a přestanu se s tím trápit. Vím, že z paměti to nevymažu, ale taky vím, že když si budu užívat věcí (lidí), které mi pořád ještě zůstaly, tak na to nebudu muset myslet. Jak jednoduché.

Když skončí všechno krásný ale začne něco mnohem krásnějšího.

16. června 2008 v 20:24 | trollop |  Děje se něco?
Hledá se nejlepší kamarádka! Poučená lidmi. Poučená časem. Poučená myšlenkami. Poučená slovy.Taková, která dokáže odpustit....hledá člověka, který by jí dokázal podržet i v té nejprekérnější situaci.
Měla jsem pocit, že ztrátou nejlepší kamrádky jsem ztratila všechno. Ale zjistila jsem, že díky tomu (ale byla bych raději kdyby se to vůbec nestalo) jsem zjistila jak mě mají rádi i lidé okolo. Ty lidé, s kterými jsem se nikdy nebavila. To nebylo arogancí či ničím jiným, ale podobným. Bylo to pocitem, že si s nima nemám co říct. Pocitem, že mezi ně nepatřím. Byl to ale omyl...sakra velkej omyl!!

Smutný konec..šťastný začátek.

15. června 2008 v 20:19 | trollop |  Říká si to Charlotta?
Už zase....
Opět jsem postavena před ničím neozdobený blog. Před ničím neposkvrněný blog. Kéž by mi přinesl mnohem více radosi než ten předešlý. Jak dlouho jsem tam sepisovala články, které by alespoň trochu dokázali poodkrýt mé dosavadní pocity. Jak dlouho jsem se radovala z komentářů plných útěchy a nadějí. Nic netrvá věčně. Tak proč by zrovna můj blog měl být to první co by věčnost porazil? Hloupost. Věřím, že tenhle blog bude omnoho lepší. Taky už jsem vyrostla. Z mých 13. už je 14. Pořád malá holka.
Zase se mám snažit, aby můj blog byl jiný než ty ostatní? Ne. Však jsem se poučila. Můj blog, bude můj. Je to moje hra a já jsem hlavní postavou. Zdá se Vám to sebestředné? Může. Ale já to stejně udělám. Už nikdy v životě se nenechám strhnout davem. Už nikdy se nenechám ovlivnit...ať už sebelepším kamarádem. Jsem to já. A já taková zůstanu.
Tak tedy tleskejte. Opona se zvedá a na scénu přichází někdo, komu se do nedávna říkalo Charlotta.