Kapy slané vody pomalu dopadaly na klávesnici. Prsty sklouzávali písmenko po písmenku a tam někde v její mysli, se odehrával dlouhý boj. Ona je šťastná...ano teď už ano. Ale tam někde dál, je nešťastná.

Miluje tenhle blog, a miluje vás. Vás, kteří jste jí drželi v těžkých situacích.

Jenže moje já...je tady na tomhle blogu. Je to fajn? Možná pro vás. Vy víte jaká jsem. Ale ti, kteří by to vědět měli to zřejmě neví. Celé svoje já, jsem vložila sem do tohohle blogu, básní, povídek.....a mě, už nic nezbyo. Tenhle blog mi ho krade, a já na to jenom s úsměvem koukám.

Takhle to dál nejde.

A jestli čekáte na to rozhodující slovo, dobře- JE KONEC.

(Chci začít znovu, jinak...možná stejně. Snad mě chápete. Dám vám vědět..kdyby někdo chtěl, tak moje icq-329069150.)

Tak tedy sbohem Efko, Untitled, Miss. Maková, Peťko, Magduš, Fialová lilie, Confused, Werčo... Sbohem všichni.

Charlotta nekončí, ale tenhle blog ANO!

Bylo to tak krásné, úžasné..dokonalé. Nedá se to popsat. Je, to takové, jako když jste s člověkem, kterého z celého srdce milujete-s kamarádkou. Chtěla jsem dát fotky, ale jsou moc velké...snad někdy jindy, až budu mít čas a hlavně náladu je zmenšit. Ty fotky totiž mluví za všechno. Je v nich tolik pocitů, ale hlavně střeštěnosti. Když se na ně koukám tak mám záchvaty smíchu, a zároveň breku, protože....protože konečně vím, že jsem šťastná. Všechno je lehčí, jdenoduší, protože vím, že na " to všechno" jsme teď dvě. Cítítě, že na všechno je strašně moc času, všechno trvá strašně dlouho, jenom ty chvíle kdy jsme spolu jsou tak krátké. Krátké? Ano tři dny. Tři dny, stačí na to, uvědomit si sílu přátelství, i na to si jí užít. Ale..ale je to málo. Strašně málo.

Rozumíte mi?...Ach, jsem tak šťastná.

P.s...Udělala jsem nový design. Zatím je vidět jenom v Exploreru, ale chtěla jsem vám něco říct. Ta fotka v záhlaví, není nějaká fotka z deviantu. Jsem to já, byl to můj nápad to takhle vyfotit, a fotila to K. ....Ta fotka není bůhvíjak krásná, ale mě se líbí. A mimochodem...opravdu nekouřím, to všechno bylo jenom kvůli těm fotkám...díky, díky...

Už na začátku července jsem přemýšlela, co na sobě chci zlepšit ve škole. Co bych měla dělat a co ne. Napíšu to sem, a když si tenhle článek za pár týdnů přečtu, asi se budu hodně smát. Tomu jak jsem byla naivní a ambiciózní. Jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží.

....chodit za školu (ani jednou)
....spát o hodině (hlavně u dějepisu, Ov, F..apod.)
....psát o hodinách básničky
....prokecávat celou hodinu ( jenom po kouskách..ne vkuse)
....sprostě nadávat, když mi něco nevyjde
....vůbec nadávat
....se smát déle než 10min
....dělat ostudu v tramvaji a ve městě (třeba nebudu prodávat lampy)
....se hádat s učitelkou tělocviku, jak se správně dělá kotoul (ale, já to vím líp než ona!)

.....radši nebudu vůbec!

....sedět s K.
....vracet všechno co si od spolužáků pujčím (vzpomínáte si na ty fixy,zmiňované v minulém článku?)
....psát DÚ
....všem pomáhat (né, že bych těď nepomáhala xD)
....se občas učit
....mít nanejhůř stejné vysvědčení jako teď (tzn. 3 dvojky, jinak samý)

Stačí to? No, nevím. Něco bych dodržet mohla. Uvidíme. Budu se snažit..

Všechno se tak nějak kvapem blíží. Skoro celé prázdniny jsem se nudila, a všechno odkládala. Teď už vím, že není kam to všechno odsunout. Kdybych to všechno ještě kousek odsunula, tak by to spadlo a roztříštilo se. Rozumíte mi?
Tudíž jsem se dnes, po příjezdu od babičky do všeho vrhla. A to jsem to neměla ani v plánu. Vydrhla a vyprala jsem si penál, který byl ještě špinavější než jsem očekávala. Vytřídila jsem si všechny tužky, fixy a zkrátka celý ten binec co jsem měla v penálu. (Netřeba dodávat, že díky tomu jsem zjistila, že mám jenom jednu propisku, pentilku, a 4 zvýrazńovače, které jsem dostala od K. A to z toho,ještě ta pentilka a nějaké fixy (ne, ty zvýrazňovače) nejsou vůbec moje. )
A pak, jsem si ještě napsala seznam sešitů, a věcí které musím koupit. Ale co...

Zítra jdu s K. do města, koupit všechny ty věci. Tohle na konci prázdnin miluju. Nakupování, všemožných propisek, sešitů a všeho možného, i nemožného. A co lépe, budu u ní spát od zítřka až po středu. Moc se těším.

Ve středu, nebo ve čtvrtek, jsem O. slíbila tu čajovnu. Musím tam jít. A strašně se tam těším.

A aby těch slibů v mém případě nebylo málo, tak jsem našemu třídnímu (nejlepší člověk) s K. slíbila, že v pátek, a možná i ve čtvrtek, půjdeme udělat nástěňku. A co víc, slíbily jsme, že na tu nástěnku koupíme nové tapety. Nevadí, aspoň budu s K. :)...

Bude to sice hektický týden, ale krásně hektický. Těším se na něj.

Asi ano. Asi jsem si tak doopravdy připadala. Ale zbytečně. Možná...možná, že něco tam uvnitř mi říkalo, že sama nejsem a nebudu tak ať neplaším. Asi to bylo tím, že bude začátek roku.Člověk, teď o prázdninách nevidí skoro žádného spolužáka, takže to že nevidí kamrádku s kterou byli nejlepší přílkyně jí moc nevadí. Říká si, že teď nemusí řešit to o čem se s ní bavit a tak. Začne škola a co pak? Budu jí vídat každý den, a budu vědět že mě nemá ráda a budu vzpomínat na ty staré časy. Na ty staré krásné časy, a budu i připadat strašně sama. Jo, tak nějak to bude.
Víte, ona je úžasná, krásná a chytrá. Dle mého názoru, je skoro u každého na prvním místě. Mám pocit, že dřív mě lidi nebrali jako Káju, ale jako kamarádku B. - "Když jí má ráda ona, tak na to něco bude a budu ji mít ráda taky". Asi mi teď došlo, že lidi jsem nikdy moc nezajímala já sama, ale spíš ona. Ale možná že si to jenom myslím.
Pocit, že když jem ztratila jí ztratila jsem i všechny ostatní. Jo tenhle pocit, mi teď delší dobu vrtal hlavou, ale teď vím, že nemusí.

Už jsem Vám říkala o jedné mé kamrádce. Nazývala jsem jí "Má střeštěná a úchylná přítelkyně" nebo tak nějak. Ano. Teď..teď když....když skončilo to ono krásné, tak teď jsme se začali docela hodně bavit. Já, jsem jí i dřív pokládala za jednu z nejlepších lidí, ale chovali jsem se k sobě prostě tak normálně Trochu lépe než normálně, ale nic extra to nebylo. Já...až teď jsem si uvědomila, jak mě má ta holka ráda a jak moc miluju já jí. když jsem byla na dovolené, tak mi každý den volala a ptala se mě jak se mám. Pak jsme spolu kecali třebas i hodinu po telefonu, a jí bylo jedno že jí táta zabije za vysoký účet. Ona se smála, a vykládala mi strašnou spoustu věcí. A já je poslouchala, a smála jsem se, a taky jsem povídala-byla jsem šťastná. O prádninách jsme spolu byli docela často, a teď se máme vidět zase. Ona je typ lidí, který vs nikdy neunaví. Tak tedy, psala jsem jí, jestli se teď v pondělí uvidíme. A pak jsem jí napsala, jak je pro mě důležitá a tak. Při mém štěstí, ona napsala, že se v pondělí uvidíme. A pak...pak tam stála strašná spouta krásný slov, směřovaná mně. To nejkrásnější, ale záoveň nejděsivější bylo toto: "A teď už vím, že nikmu závidět nemusím. Nemusím, protože mám jednu z nejcennějších věcí v životě a to nejlepší kamarádství s TEBOU!"...A proč děsivá? Bojím se, je to závazek. Bojm se, že jí zklamu, stejně tak jako B. Ano, s K. je to jiné, ale o to víc se bojím...

Jsem ale šťastná. Jsem šťastná, protože vím, že ke spokojenosti nepotřebju partu. Stačí že mám Kačku, Ondru a Ondru...víc nepotřebuju. A vážím si toho.

S láskou Ch.

Bylo okolo třičtvrtě na osm, včera ráno. Vystopila z autobusu, který jí dovezl do centra. Už zase. Zase? Ještě pořád přemýšlela nad tím, jestli někdy najde někoho jako je Shakespear, nebo jiný člověk, který by jí tak imponoval.

Šla na zastávku, kde měla v půlu sraz se svojí kamarádkou, s kterou měli vyrazit na trénink. "Píp"..Smska. "Promiň, přijedu o jednu tramvaj později Klárka"..Hm, fajn pomyslela si. Dojdu na zastávku a tam budu pozorovat lidi. Ha, to byla její oblíbená činnost.
Už byla jenom kousek od místa, ze kterého by měla parádní výhled na všechny čekající pasažéry.

BUM.

Byli tam. Tak brzo. Místo toho, aby spali. Přímo před ní. Centrum je rozkopané, kvůli přípravám na MS.Jiná cesta než-li kolem nich nebyla. Vlastně by to kvůli nim stejně neobcházela. Ale byl tu ten pocit, že je i jiná možnost. Ale ona nebyla. Uf..už byla přímo před nima. Cítila oči přilepené na ní. Věděla, že se na ně nepodívá, nesmí. Nepodívala. Byla ráda. Buch, buch, buch..co to? Aha, to je jenom její srdce.
Bylo jí špatně. Věděla, že tímto to končí. Nepodívala se na ně, nepozdravili se. Je konec.

Je konec, s její životní etapou. S její žiotní fází. Je konec s lidmi, o kterých si stejně vždycky myslela, že jí nikdy nebudou brát mezi sebe. Život by byl jednoduší, kdyby neexistovali. POdle ní, to bylo roztáčecí kolečko, spění k závěru jejího kamarádství. Takže čeho lituje? Vlastně ničeho....Je ráda. Je svá.
Ale má pocit, že je sama?....ach.

To ona..Charlotta...

No, tak jsem se rozhodla dát jsem pár fotek ze soustředění. Nevím proč mě to napadlo? Vlastně ani nevím, jestli bude vůvbec někoho zajímat. Ale i přesto to sem dám. Dám to sem, protože to bylo to nejlepší soustředění vůbec, a já jsi ho i přes celodenní dření v tělocvičně dokázala užít.

Nevím. Vlastně vůbec nevím, proč si lidé kolem mě mysleli, že jsem jiná?! Proč mě přiměli, tomu uvěřit?
Nejspíš žiju v nějaké skupině lidí, kteří mají jiné zájmy než já. Ve skupině lidí, kde je normální psát po "K" měkké "I". Kamarádi, kteří nejsou schopní napsat normální slohovku.

Tak to asi bude. Asi těžko to bude tak, že oni jsou normální a že já jsem ta lepší, jinačí.

Je dobře, že jsem si to připustila. bylo by směšné žít v bludu. Nebo ne? Naivita. Ach, je tak krásná. Čím je ale krásnější, tím víc to pak bolí. A to já nechci.

Už vidím lidi, kteří jsou takový, jaká bych chtěla být já. Lidé, kteří umějí psát. Mají talent. Díky ním vydím, jak moc se ještě musím snažit, abych jim sahala, alespoň po kotníky.

Návrat do reality?....

Ale přece, to nebylo tak zlé.

Jsem tak šťastná, šťastná a šťastná. Proč? Byl nádherný den. Úžasný den plný radosti, světýlek v očích, ale u některých i breku. Konečně jsem to skočila. POprvé v životě jsem skočila cukaharu. Mám radost. Mám pocit, že tělocvična a gymnastika vůbec jedna z věcí, která mě teďka naplňuje. Pocit vítězství. Škoda, že zápestí už mi neslouží jak by mělo, takže nemůžu dělat spoustu věcí. A že dneska jsem se málem rozbrečela nad bolestí v kotníku. Ale to k tomuhle sportu patří, a proto ho tolik miluju. Už se těším na tu ligu. Bude to zřejmě můj uplně poslední závod (pak, už nebudu cvičit kvůli ruce), budeme bojovat jako družstvo, bude to úžasné.

_________________________________

Další důvod, proč mám takovou radost je příští týden. Včera jsem si psala s O. a on mě pozval do Želvy. Jedna čajovna u nás. O tom klukovi už jsem se zmiňovala v jednom článku na Charlottě. Byl tam daný i náš rozhovor po icq, nevím jestli si někdo zpomíná. Na tomhle klukovi mi děsně záleží. Vlastně ani nevím proč, ale je něco co mě s ním poutá. On je jiný. Je zvláštní. Nikdy ho nepotkáte jinak, než v kanadách, palestině a v nějaké dokonalé mikině, která nikdy není značková. Mám ho neuvěřitelně ráda. Asi mě dost mrzelo, když jsme se teď vůbec nebavili a nic. Jsem ráda, že je to všechno v pořádku, a zase budeme kámoši do nepohody. Jeden pro druhýho. Nikdy to jinak nebude. Vím to, a jsem za to šťastná. On je někdo kod mě chápe. Umění mu sice nic neříká, ale vždycky mě dokáže vyslechnout do úplného konce. Vím, že ho to nezajímá, ale on to tak krásně předstírá....Strašně se na něj těším.

Už nechodím. Nemůžu. Jsem šíleně unavená. Když máte dobrou náladu, tak Vám tu unávu přebije, jenže ta mi teď chybí.
Na ten přeskok jsem šla s takovým očekávání radostí a enregií. O to věčí pak bylo sklamání. Doufala jsem, že už skočím celou cukaharu, ale prostě to nešlo. Dala jsem do to moc, a nezbyla síla na to hodit to za hlavu. Ošem zítra je taky den, takže to skočím, a přidám si ktomu ještě saltovej přeskok po přemetu. Ach bože, na jaký sport jsem se to dala??

Jsem šíleně začtená do Shakespeara. Bože, to jak píše on nikdo jiný neumí. Miluju jeho tragédie. Zrovna čtu Romea a Julii. To se pak nemůžeme divit tomu nadšení. Miluju jeho sonety. Sonety W. Shakespeara je to nejúžasnější co jsem kdy četla. Miluju sonety číslo 63, 70,109..víte jaké myslím? Asi ne. Miluju Máj. Miluju Manon od Nezvala. Manon je osud, Manon je osud...Manon je všecko co neznal jsem dosud. Pořád mi to běží v hlavě. Celá ta báseň. Jsem mimo. Jsem šťastná, jsem smutná. Jsem nijaká, ale miluju Shakespeara.

Bože, ignorujte mě!

Ta co má dvě tváře. Každou jinou, a přece úplně stejné. Tam uvnitř.
Vím co chci. Vlastně už i to kdo jsem. Jsem šťastná? Asi ano.
Jedna tvář, je plná střeštěných úsměvů, krčícího se nosu, děsným xsichtů, díky kterým rozesměju tu kupu lidí, která se kolem mě seběhne. Věci, které plácám, mi chodí na jazyk samovolně. Tyhle dny, jsou pro mě jako dny, kdy přijedou popeláři. To co už nic neznamená. To pro co není místo, to co nemá smysl jde jednoduše ven. Je to pryč a už se to nevrátí. Miluju tyhle dny. Ty dny, kdy se smějí všichni okolo mě a říkají: "Kájo, ty seš blázen. Prosím Tě už buď zticha." Skoro všichni mí kamarádi, i nekamarádi mě tak znají. Nikdy by je nenapdlo, že jsem jiná.
Ta druhá tvář, je pro mě krásnější. Je zajímavější, neobyčejná. Je jiná. POmalu, ale zcela jistě se klube na povrch a já se měním. Je to tvář, která má skelné a hluboké oči, zamyšlený a upřímný úsměv, a světlý nádech pleti. V té chvíli píše povídky, básně a přemýšlí. V té chvíli jí není 14, ale 17. Kouká kolem sebe, a va každé věci vidí kus poetiky, v které se utápí. Sní o jevišti a skutečném příteli. Ve všem vidí krásu a dokonalost. Udivuje se nad ohromujícími díly světoznámých a neznámých umělců, které tolik obdivuje.

Vlastně neví proč, ale mezi těmito dvěma tvářemi, má tlusté zdi. Nechce si to smíchat dohromady. Každý jí zná jinak. ALe ona sama ví jaká chce být, jaká je co si představuje. Žije realitou, na kterou se dívá zpoza velkého a krásného snu. Snu, ktrý se jmenuje její vlastní život.

Život "Charlotty"......

Když jezdíte každý rok, na to samé místo, tak si myslíte že to bude pokaždé stejné. Ale není. Letost to bylo jiné. Uvědomovala jsem si spoustu věcí. Všechno jsem viděla jinak....Bylo to krásnější.
I když nebylo moc času na přemýšlení, tak jsem občas přemýšlela. O tom, co mi těch deset roků u gymnastiky dalo. Dalo mi to strašně moc. Díky tomu všemu, si člověk dokáže vážit spousty věcí. Váží si volného času. Váží si toho, když si prostě může na chvíli sednout s knížkou, nebo si dokonce váží toho že se může učit. Že má na to prostě čas. Váží si trenérů a lidí. Váží si toho, že mu občas někdo řekne že něco udělal dobře.

Viděla jsem tam děti ve věku, v kterém jsem tam ještě nedávno jezdila já. Brečeli. A chtěli mámu. Když to takhle vidíte, vzpomenete si na sebe. A jste na sebe pyšní. Já jsem věděla, že jsem na to moc hrdá, ale v tom věku to byla spíš otázka statečenosti....ani v těch 4 letech jsem těch 14 dnů pro mámu nebrečela. Bylo to takové soustředění vzpomínek....

Jenom ticho Tě obklopuje,
poze déšť klapat slyšíš.
Však mysl tvá Tě zásobuje,
spousty myšlenkami hýříš.

Přemýšlíš nad životem, nadějí a smrtí,
a cítíš se krásně u srdce Tě hřeje,
máš pocit, že anděl kolem Tebe letí.
A že štěstí na Tebe se směje.

Ale jak dlouho tenhle pocit vydrží?
Jak dlouho budou ptáci zpívat?
Zas brzy smutek Tě obnaží.
A budeš ještě štěstí mívat?

Nezoufej!

Vždyť naděje je to co Tě drží.
A když budeš doufat a věřit.
Dostaneš pocit, že narostlo Ti peří,
a všechny překážky budeš moct zbořit.

Z pocitů nejkrásnější je naděje,
a má jí každý člověk přeci.
To ona zažene všechny krůpěje
a lidem zbudou jen ty krásné věci.

Anděl s jedním křídlem
Jsem jako anděl s jedním křídlem,
vzlétnout se mi nepovede ani s dobrým vítrem.
Za ruku mě nikdo neveme.
Každý má oči zavřené.

Ve svých představách létám vysoko v oblacích,
jako kdybych usnula na sítích houpacích.
Ale pak se probudím a snům je konec.
Jako když v pohádkách zazvoní zvonec.

Stejně jako pohádka, v mých snech už končím.
A padám k zemi, kde v představách se točím.
Točím se jako kolotoč na pouti.
Avšak do štěstí, neumím se obouti.

A proto obklopena jsem navždy smůlou.
A moje druhé křídlo obrůstá kůrou.
Už nikdy nezvlétnu do oblak.
Nejsem člověk ani anděl.Jsem jen pouhý vrak.

Pára z čaje stoupá do výšky.
Přemýšlím na osudem svým.
Tvoří se mi na něm uzlíčky.
Já však nevím co s tím.

Štěstí už odlétlo,
spolu se stěhovavými ptáky.
Štěstí o můj osud klopýtlo,
teď neví jak zpátky.

Ostatní smějí se,
štěstí mají mraky.
Ale nikdo si ho neváží,
já přeji si ho taky.

Jen jedna malá hvězdička na nebi svítí.
Je to malý anděl, co ze shora mě sleduje.
dodává mi naději a víru v mém žití.
To on mi z osudu trochu smůly upije.

Já konečně teď cítím se šťastna,
plná touhy a naděje.
Doufám jen, že nepřijdou další mračna,
a malá hvězdička u mne uspěje.

Konečně do oblak jsem vzlétla,
úplně bez poskvrn a čistá.
Z plných plic čerstvého vzduchu se nadechla.
A celé nebe hvězdiček mi teď tleská.

/Básničky, povídky. Chci to zveřejnit. d když tady nejsem je nejlepší příležitost. Kdo je četl, četl. Kdo ne, tak ne. Jen je tu chci mít./

Co se to děje? Nic necítíš.
Žádný pocit tvojí mysl neovládá.
Jen tak z rozmaru, to světlo rozsvítíš.
To světlo, které Tě už delší dobu poznává.

Proč tomu říkáš světlo?
Je to jenom temná tma.
V jednu chvíli Ti sice všechno zbledlo,
ale ty víš, že je to jenom pouhá hra.

Hra, v které vyhraje jen jeden.
Boj to bude dlouhý a ty to víš.
Dnes je možná prosinec, ale zítra bude leden,
nic si teď neuvědomuješ, ale až na dně to pocítíš.

Hra, která bude dlouhá, a možná poslední.
Záleží jen na Tobě, jak dlouho to potrvá.
Rozhodni se ty, kdo z vás to ukončí.
To ona bude ta, která Tebe celou roztrhá.

Nejprve všechno krásné je,
ty myslíš si, že pod kontrolou to máš.
Je to, ale těžké, když vášeň s Tebou lomcuje.
Pak stane se s Tebe jen o život bojující hráč.

Ty však nevíš, jestli konec chceš.
Jsou tu ty krásné chvíle, pocit bezvětří.
Ale probuď se, zapomínáš na ten konec přec.
Konec, kdy tvé oči už nikoho víckrát nespatří.

Zavíráš oči, chce se Ti spát.
To je ten pocit, pro který chtěl si žít?
Už nemůžeš a nemáš sílu dál hrát.
Tělo je studené v něm krvavý vpich a ty už nikdy víckrát nebudeš snít.

To ona Tě zabila, ta hnusná mrcha.
Teď tahá Tě přes všechny hroby.
Cítíš jak pomalu život z Tebe prchá.
A přitom víš, že už víckrát nedotkneš se drogy.

Konečně jsem se prokousala, nějakýma fotkama, a pár jich sem dám. Nejsou nejlepší.
Nevím co víc, k tomu napsat...

Dlouho jsem nic nepřidala. Zřejmě proto, protože ten článek, který jsem psala má pro mě obrovskou cenu, a asi jsem ho potřebovala mít delší dobu na očích.

Něco jsem si uvědomila. Víte, když ho chodila do té party vyhulenců, asi mi to hodně dalo. Je to paradox, ale mám dojem že díky nim jsem si uvědomila kdo jsem. Lépe řečeno, kým nechci být. Tráva, mě dokázala poznat sebe samu. Vím, znít to dost divně. Po ní, a celkově po tom období, jako bych procitla z toho stupidního pubertálního snu, a konečně byla já. Možná je to hlopost, ale já to tak cítím. Teď už vím, že nepotřebuju někoho komu bych mohla říkat nejlepší kamarád. Nepotřebuju nikoho komu bych mohla plakat na rameno, dokážu to sama. A když to budu potřebovat mám kamarády, kterým to říct můžu. Přece jenom, stále si chci zachovat tu statečnou, věčně usměvavou a bezstarostnou tvář, kterou jsem měla doposud. Aspoň ten pocit nezávislosti. Pocit!
Ale taky vím, že mi chybí člověk, který by byl jako já. Miloval by umění, a mohli bychom o něm mluvit na horkou čokoládou. To mi chybí......Možná to je ten důvod, mého chtíče na Damu. Mám pocit, že tam budou lidé jak já.

Byl zvláštní den. Den, který v mém životě určitě hraje nějakou roli. Nemusí být hlavní, ale scénář dostala určitě.

Když jsme jeli k babičce, stavili jsme se v práci u tátova strejdy. Ten strejda je ředitel kulturáku v Semilech. Jsem ráda, že jsme tam jeli. Provedl nás tím kluturákem, a když jsem zvrchu viděla jeviště, věděla jsem že si na něj musím stoupnout. A taky, že stoupla.

Víte, když jsem tam tak stála a on rozhrnul oponu, cítila jsem pocit, který byl tak zvláštní, tak krásný, ale zároveň nešťastný.
Jako kdybych najednou překypovala nadějí, touhou a rozhodností. Cítila jsem v sobě tolik energie, lásky a umíněnosti. V tu chvíli mi bylo jedno, že stojím na jevišti kulturního domu va maloměstě, protože to pro mě znamenalo strašně moc. Našla jsem to co jsem hledala. POslední díl skládačky, jménem lidský sen.
Možná se to zdá hloupé, ale když tohle píšu pláču. Pláču proto, protože konečně vím co chci. Vím to jistě, a taky vím že jsem ochotna proto udělat cokoli. Budu muset udělat spoustu věcí, a budu muset dát sbohem spoustě lidí. Bude to těžké, ale já vím že to dokážu.
Hrát. Hrát na jevišti není sen nějaké hloupočké a naivní holky. Je to můj sen, a není to ten sen. Je to něco, pro co jste rozhodnutí udělat všechno a věříte, že se to stane.
Když jsem tam stála. Viděl jsem ty lidi hledišti. Viděla jsem sebe jak tam stojím a vedu dialog. Viděla jsem jak jsem šťastná.

Já vím, že tam patřím......

Ach bože, opět nový design. Jsem nenapravitelná. Vždycky si říkám,jak vydží dlouho, a věřim že ano. Myslím, že už si v tomhle nikdy věřit nebudu, a už nikdy nebudu říkat, že tu dlouho vydrží. Protože vím, že nevydrží.
A vzhledem k tomu, že abych dala obrázek do záhlaví musí pro mě něco znamenat, je zláštní že je jich tolik. Tento se mi neskutečně líbí. A ten design celkově. Je to přesně můj styl. Takže spokojenost.

Po dlouhé době se mi ozvala kamarádka. Byli jsme nejlepší kamarádky, nebo jsme to o sobě alespoň tvrdili. POslední tři roky, jsme se spolu vůbec nebavili, a když jo byli to takové věci jako když se bavíte s nějakým obyčejným známým.Ale kamarádkami jsme zůstali pořád. Přestali jsme spolu chodit ven. Už jsme k sobě nměli to pouto. Každá jsme si šla svojí cestou,a tak to bylo zřejmě dobře. Je zvláštní, jak se přestanete stýkat s někým s kým jste byli celé dny, dokonce roky, aniž byste se nějak pohádali nebo tak. Prostě zničeho nic. Jsem ráda, že spolu jdeme. Máme si toho tolik co říct. Tolik se toho událo za ty roky, co se jsme si nepovídali.